Termín české cyklistické tour se obvykle protíná s dobou, kdy se podle pravidla Mezinárodní cyklistické unie UCI smí už mluvit o nových angažmá. A tak když Jan Hirt přijel na start Czech Tour loni po deváté, potvrdil změnu šatníku.
Poprvé to bylo v roce 2014, kdy závodil za český třetidivizní Etixx, co byl farmou talentů pro elitní belgický celek Quick-Step. Mladíci se učili po světě velké cyklistice a tehdy 23letý závodník z Moravských Budějovic naznačil, že je mu v týmu těsno.
Měsíc předtím získal dres pro nejlepšího vrchaře Okolo Slovenska a když peloton Czech Cycling Tour vyjel na vrcholky Jeseníků vstříc osmi vrchařským prémiím, vyrazil Hirt v obřím vedru za výsledkem, co ho dost možná nasměroval do další životní etapy. V šestém ročníku závodu vyhrál královskou etapu do Šternberka a následně podepisoval smlouvu u oranžových „céček“ neboli profesionálního polského týmu CCC.
„Tehdy bývala tahle etapa nejdelší, končilo se okruhy ve Šternberku a já jel poslední dva v úniku,“ lovil z paměti. „To vítězství jsem si dost považoval, neměl jsem jich tehdy tolik. O rok dřív jsem slavil triumf v královské etapě při závodě Kolem Ázerbájdžánu, ale vítězství doma a v tak těžké etapě, to se počítá.“
Tři roky nato do Olomouce závodníci z CCC dorazili hned s trojicí Čechů: vedle Hirta, který si na dres připínal startovní číslo 11 značící lídra týmu taky se Schlegelem a Sisrem. O dvě pozice lépe než pátý kapitán skončil v celkovém hodnocení Slovinec Tratnik, ale na Hané se řešila jiná, zásadnější věc – týmovou oranžovou měl Hirt s koncem roku měnit za tyrkys původem z dalekého východu.
Ten rok na jaře totiž zažil debut na italském Giru a dvanáctá příčka ho posunula k angažmá s kazašskou Astanou. „Modrá barva dresu mi jde k očím,“ vtipkoval na svém facebookovém profilu, když mohl konečně potvrdit přestup do první ligy. Jaká byla tahle cesta do elitního klubu World Tour? „Jedním slovem dlouhá. Přece jen je mi šestadvacet.“
Po dvou letech pod vedením Alexandra Vinokurova se Hirt stěhoval znovu: přestoupil do belgického Intermarché. To byla doba, kdy Hirt bojoval se ztrátou motivace, a hlavou se mu honil i konec kariéry. Jenomže pak ovládl etapák v Ománu a na Giru, jeho čtvrtém v životě, se stal pátým Čechem, co v růžovém závodě vyhrál etapu. Královskou!
Po ní parafoval nový kontrakt do týmu, jehož je členem dosud a který zase jednou komentoval v Olomouci. Ve smečce belgických vlků ze Soudal-Quick Step se stal pobočníkem hvězdného Evenepoela, Alaphilippa nebo taky osudového českého kolegy Josefa Černého.
O ceněného vrchaře byl po loňské sezoně snů zájem napříč pelotonem, údajně snad i z Ineosu nebo UAE. Sám ale moc dobře věděl, že v takových megastájích se zaměřením na celkové pořadí etapových závodů a zástupem silnějších závodníků by dostával jen málo životního prostoru. A tak po zvážení plusů a minusů kývl na nabídku bosse Patricka Lefevera. „Protože je to Quick-Step,“ podal Hirt strohé vysvětlení, které ale vyjadřovalo jeho obdiv k belgické stáji známé pro své klasikářské umění. „Vždycky jsem si říkal, že tam bych to chtěl někdy zkusit.“
Ještě příští rok má Hirt jistotu práce a prostoru pro růst v belgických strukturách. Ale kdo ví, třeba vlčí smečka stráví část příštích prázdnin na Moravě a její vrchař z Vysočiny tam bude rozprávět o své nové cyklistické budoucnosti.
